Historie

10.11.2011 06:03

 

„Ach, tohle není možné, všichni naši bojovníci padli!“ baví se skupinka skurutích mágů, když jakožto poslední prchla z bitevního pole. „Proklatí gondorští, teď jsme všichni ztraceni, všechny nás a pobijou, jsme bez ochrany naší armády…“ „Přijdou na nás proklaté a krušné časy, mí přátelé,“ pravil jeden z nich, „ten, kdo se stihne schovat do nitra nejhlubších, hor bude stejně brzy zahuben buď gondorskými vojsky, nebo hladem.“ „Máme ještě jednu šanci,“ pravil Ingáš, nejstarší a nejučenější ze všech. „Vzpomínáte si ještě na angmarské generály, kteří pustošili celou zem se svými armádami pod jménem Černokněžného krále? To oni připravili půdu na příchod našeho pána, to oni dokázali porážet gondorská vojska, to oni vypalovali vesnice a bořili města. Oni by snad dokázali znovu Gondor rozprášit a ovládnout konečně celou Středozem! Horda zatracených se jim říkalo. Vzpomínáte?!“ „Ano, vzpomínáme, ale co s tím?“ prská Erengal, jeden ze spolusedících, „Co s tím, jestli vzpomínáme nebo ne? To bylo kdysi, jak nám to může pomoct teď, v téhle naší situaci?“

„Odpověď je jednoduchá, milý bratře. V mé sbírce magických knih je i kniha rituálů a jeden z nich je přivolání duší zpět na svět. Tenhle rituál je velmi náročný a také ohromně nebezpečný…“ „Chceš tím snad říct, že chceš vyvolat duše padlých generálů zpět na svět, aby nám pomohli?“ otázal se Erengal. „Ať pomůžou, nebo ne, oni byli vrazi, učinění mistři tyranie. Smrt, kterou šířili, jim dodávala ještě více chuti a sily do dalšího mrzačení. Nezajímá je nic jiného než vraždy a pustošení gondoských vesnic…“

„Dobrá tedy,“ pravilo všech pět mágů, sedících u kamenného stolu. „Nemáme na výběr. Pokud se nám nepodaří vyvolat Armádu zatracených, nepomůže nám už nikdo, naše životy budou ztraceny.“ „Hned přijdu,“ pravil Ignáš, „jdu pro tu knihu.“

Jak přišel, nakázal nakreslit na zem pentagram se slovy: „Každý se postavte na jeden cíp a obětujte svou krev.“ Každý z přítomných tak učinil a dýkou rozťal svou ruku. Krev pomalu stékala po křivkách obrazce, až se vprostřed spojila. Ignáš pomocí temné magie započal vyvolávání, oči mu zbělaly a kůže ještě více zčernala. Začal se dokonce i vznášet – ne vysoko, ale přeci levitoval. Najednou zhasnuly všechny svíce a nastalo takové ticho, které si nikdo z vás nedokáže ani představit. Pak náhle svíce opět zažhnuly a mnou začala projíždět ohromná chladivá vlna, cítil jsem přítomnost mrtvých.

Vtom krev uprostřed znamení zčernala barvou nočního nebe a začaly vystupovat přímo ze země – hmotné, ale průhledné, stínu podobné postavy. Jedna za druhou se vynořovaly z louže naší krve. Nedokážu vám říct, kolik se jich vynořilo, byl jsem strnulý a klepala se mi kolena strachy, ale bylo jich mnoho.

Ten největší a nejsilnější z nich, soudím z toho, že to byl jejich velitel, předstoupil a pravil pisklavým a uši rvoucím hlasem: „Kudy na gondorské pastviny?!“